Schopenhauer und Nietzsche

V rozsáhlé literatuře o klasikovi sociologie Georgu Simmelovi, která se zabývá vlivy na jeho dílo, kupodivu oba pojednávaní filozofové téměř nefigurují. O vlivu Schopenhauera a Nietzscheho na Georga Simmela se příliš nepsalo, rozhodně ne tolik, jako se porovnává dílo obou sociologických souputníků Simmela a Maxe Webera. Přitom způsob, jakým Simmel rozumí Schopenhauerovi a Nietzcheovi, odkrývá vnitřní motivy jeho vlastní sociologie. Tvrdí-li Simmel, že „Schopenhauerova filozofie je absolutní filozofický výraz pro toto vnitřní postavení moderního člověka“, míněno „prázdné puzení po neuchopitelném cíli“, pak je to spíše než filozofická interpretace kulturně-historický a sociologický pohled na filozofii, který si žádá zdůvodnění či interpretaci na své vlastní půdě. A přesto se Simmel dotýká (ale právě jen dotýká) prostřednictvím rozdílů mezi oběma filozofy těžko uchopitelného či spíše stále nutně vydobývaného jádra jejich filozofie: „Pro Schopenhauera musí být věčnost všeho bytí nejstrašnější ze všech myšlenek, neboť pro něho znamená absolutní nevysvobození, neukončitelnost světového procesu, z něhož již každý jednotlivý moment je nesmyslná trýzeň. Proto uvnitř lidské existence neexistuje řešení, takže věčnost je přesný logický opak myšlenky, v níž může Schopenhauer spatřovat útěchu a smysl existence: popření duše a metafyzické znicotnění. To je ale právě myšlenka, jejímž prostřednictvím se Nietzsche vymkl pesimismu bezúčelného života: triumf života na nekonečném vzestupu nad každou ještě nedokonalou přítomností je myslitelná právě jen pod podmínkou věčnosti.“ Simmel se zde tedy dotkl kořene rozdílu, jímž je na jedné straně Schopenhauerův „svět jako sebepochopení vůle“, na druhé straně Nietzschův svět pochopený jako věčný návrat téhož, svět, jehož existence nemá žádný důvod a není veden žádným účelem. Důležitým momentem Nietzschova motivu světa jako věčného návratu téhož je, že „dění musí být ospravedlněno v každém okamžiku celé.“ To je nová plnost a nový smysl, který je radikálně antimetafyzický, rozumíme-li metafyzikou první filozofii, jak se odvíjela od Aristotela až k Heideggerovi. V tomto smyslu Simmelův výklad selhává, protože nerozeznává bytostně antimetafyzickou radikální novost Nietzscheovy filozofie. Není to tedy ani tak, jak vykládá Eugen Fink ve své Filosofii Friedricha Nietzscheho, že věčný návrat téhož, „nejpropastnější myšlenka Nietzschovy filosofie se ocitá v jakémsi pološeru“, že se „vzpírá přesnému pojmovému vypracování a vymezení“. Je tomu právě naopak, tento „nejpropastnější“ Nietzschův motiv je chirurgicky přesným založením ontologie, která se vzpírá přesouvat smysl života za něj. Toto oddramatizování metafyzicky chápaného světa je založením světa, chápaného z něho samého.

Ale rozdíl mezi Schopenhauerem a Nietzschem vystihl lépe než Simmel Nietzsche sám ve třetí Nečasové úvaze, v úvaze Schopenhauer jako vychovatel, ačkoli se zde stylizuje ještě do role žáka svého Mistra. Základem kritiky současného pojetí kultury, které Nietzsche ostře napadá, je koncepce génia, na níž právě je možno rozdíl mezi Schopenhauerem a Nietzschem vidět velice jasně. Nietzsche ve své třetí Nečasové úvaze Schopenhauerovu figuru génia přebírá a přehodnocuje ji ke „svému obrazu“: „Zde jsou kořeny vší pravé kultury; a rozumím-li kulturou touhu člověka být znovuzrozen jako génius, pak vím, že člověk nemusí být buddhistou, aby tomuto mýtu porozuměl.“ U Nietzscheho je účelem kultury zrod génia, vše ostatní je mu podnoží. Schopenhauer chápe génia jako kladný bod v jinak negativně utvořeném světě, jehož existenci je neospravedlnitelná. Schopenhauer v kontrastu k Leibnizovi pokládá tento svět za nejhorší možný a bylo by lépe, kdyby takový svět vůbec neexistoval. Schopenhauer obrací starou „metafyzickou“ otázku Proč je vůbec něco nežli nic? v odpověď Lépe by bylo, kdyby nebylo nic. Nietzsche tento pesimismus převrací nejen proti němu samému, ale i vůči tomu, čemu říká „žurnalismus“, tedy služba bezduchosti dne, jehož ztělesněním jsou média.

Rozdílu mezi Nietzschem i Schopenhauerem by bylo nutné věnovat spíše knihu než krátkou stať, nicméně ani Simmelova úvaha by neměla minout své čtenáře. Je to úvaha spíše sociologická, nicméně otevírá řadu jinde nepoznaných stránek pozoruhodného sociologického díla Georga Simmela.

Sepsal: PhDr. Michal Janata